Knihy pro Štěpána Javůrka nikdy nebyly jen příběhy na papíře. Už jako kluk při čtení Sandokana ležel nad mapou, hledal Mompracem a Labuan a představoval si, že se tam jednou podívá. Možná i proto je dnes v jeho vlastních knihách tak důležité místo, krajina a lidé, kteří v ní žijí.
Která kniha v tobě poprvé probudila pocit, že příběh může být pevně spojený s konkrétním místem nebo krajinou?
Skoro bych řekl, že to byl Sandokan od Emilia Salgariho. Pamatuji si, jak jsem při jeho čtení ležel nad mapou, hledal Mompracem, Labuan a další místa a strašně jsem toužil se tam podívat.
Kdybys měl vybrat knihy, které tě v životě nejvíc ovlivnily, které by to byly?
Určitě Cejch od Zdeňka Šmída, Údolí rozhodnutí od Marcie Davenportové a také knihy Davida Attenborougha.
Ve svých knihách dáváš prostor obyčejným lidem, kteří nestáli v centru historických událostí. Co tě na jejich příbězích přitahuje?
Neexistují žádní obyčejní lidé. Každý člověk na téhle planetě je něčím neobyčejný, každý živý tvor je unikátní a jedinečný a každý jeden život má tu největší cenu. Takhle přemýšlím i při psaní svých knih. Nejsou o obyčejných lidech, ale o těch neobyčejných, které často nikdo nezná.
Kdybychom mohli projít tvůj život podle knih, které jsi v jednotlivých obdobích četl, u které bychom se museli zastavit nejdéle?
Byl by to už zmíněný Cejch od Zdeňka Šmída. Je to jedna z knih, které mi změnily život. Pamatuji si, jak jsem ji poprvé dočetl a měl jsem najednou zcela jasno ve věcech, ve kterých jsem předtím léta tápal. Třeba v tom, kam patřím. Kde je moje místo v životě.
Kdybys měl ze tří knih poskládat svůj čtenářský autoportrét – jednu z dětství, jednu z doby kolem dvaceti a jednu dnešní – které by to byly?
Dětství – Vinnetou
Kolem dvaceti – Psohlavci
Dnes – Živá planeta od Davida Attenborougha
A co máš právě rozečteno?
Vltavici od Jana Štiftera.
