Jaké knihy čte spisovatel, který během psaní neotevře jedinou knihu, detektivce dává padesát stran, aby ho přesvědčila, a dodnes nezapomněl na román, který četl do tří ráno?

František Niedl dokáže své čtenáře zavést do středověku, válečných let i světa současného zločinu. V novince Vraždy v lázních posílá vrchního komisaře ve výslužbě Adama Gregoriho do Mariánských Lázní, kde má především odpočívat a léčit se. Jenže lázeňský klid brzy naruší vražda a nezůstane jen u jedné...

 Co máte právě rozečteno? A vybíráte si knihy podle nálady, nebo máte některý žánr, ke kterému se jako čtenář vracíte nejčastěji?

Abych byl upřímný, teď právě nemám rozečteno nic. Svůj čas totiž dělím na období čtecí a psací. Právě píšu nový román, třetí díl Bastarda s podtitulem Ve znamení půlměsíce. Při vlastní tvorbě nečtu vůbec nic, aby se mi psaní a čtení neprolínalo. Když ale nepíšu, čtu téměř neustále. A protože by mě to jinak finančně zničilo, chodím do veřejné knihovny. Vybírám si hlavně ze svých oblíbených žánrů. Na prvním místě je samozřejmě historický román, pak válečné romány, detektivky, dobrodružná literatura a thrillery různého zaměření. A protože knihy musím do tří měsíců vrátit, z té hromady si vždycky vyberu tu, na kterou mám právě náladu nebo na kterou se nejvíc těším.

Vzpomenete si na první detektivku, která vás opravdu dostala? Byl pro vás tehdy důležitější samotný zločin a jeho rozuzlení, nebo postava vyšetřovatele?

V první řadě je pro mě důležitá atmosféra a něco, co mě vtáhne do děje. Pokud si dobře vzpomínám, jednou z prvních detektivek, které jsem přečetl, byla kniha Emila Vachka a jako hrdina mě okouzlil inspektor Klubíčko. Jeho detektivky byly velmi napínavé, ale zároveň měly zvláštní kouzlo a atmosféru. Mým detektivkovým guru byl potom Raymond Chandler a jeho Philip Marlowe.

Řekl bych, že nejdůležitější je pro mě celkový rámec příběhu. Samozřejmě konstrukce samotného zločinu, vyšetřování a zápletka, ale také autorův vypravěčský jazyk, schopnost barvitě vykreslit prostředí a v neposlední řadě samotná postava detektiva.

Poznáte rychle, jestli vás detektivka bude bavit? A co vás naopak dokáže odradit natolik, že knihu odložíte?

To je velice jednoduché. Začtu se do knihy, a když mi nesedí ani po padesáti stránkách, odložím ji a dál se s ní netrápím. Zvlášť u detektivek nemám rád, když autor řeší různé sociální problémy, rozvody, děti, nákupy, druh kabelky a tak dále. Rozmělňuje to samotný děj, prostor je vyplněný vatou a příběh se příliš neposouvá. Autor mi zkrátka vypráví něco, co mě nezajímá.

Zvlášť někteří skandinávští autoři mají podle mě k podobným psychologickým rozborům sklon. Samozřejmě existují výjimky, například romány Jo Nesbøho s Harrym Holem. Něco jiného je také situace, kdy jsou podobné motivy pro příběh důležité, patří do jeho konstrukce a bez nich by nemohl fungovat.

To se například mistrně daří skotskému spisovateli Peteru Mayovi. V jeho detektivkách se prolínají rodinné vztahy, současnost i minulost a všechno do sebe zapadá. Než skončilo moje poslední čtecí období a vystřídalo ho období psací, přečetl jsem od něj tři romány: Skálu, Muže z ostrova Lewis a Šachové figurky.

Existuje kniha, kterou jste četl v mládí a bez váhání byste ji doporučil i dnešním mladým čtenářům?

Kdybych za svůj život přečetl zhruba sto knih, bylo by takové vybírání mnohem snazší. Ale vzhledem k tomu, že jsem jich přečetl tisíce, je výběr složitější. Přesto se vždycky vracím k románu Tři kamarádi od Ericha Marii Remarqua. Je to velmi silná kniha, stejně jako většina jeho dalších románů.

Dokonce si zcela jasně vzpomínám, kdy jsem ji četl. Bylo mi jednadvacet let a pracoval jsem jako obsluha vodní elektrárny v Novohradských horách. Bylo to velmi inspirativní a zároveň tajemné místo, jako stvořené k přemýšlení. Četl jsem při odpolední směně, a když mě v deset hodin večer vystřídali, odešel jsem do své vily, která stála asi kilometr od elektrárny, také na úplné samotě. Když na ni v noci svítil měsíc, vypadala jako kulisa z hororu, ale byl to můj domov. Zatopil jsem v kamnech, vlezl do postele a četl Tři kamarády až do tří hodin ráno. A pokud si dobře vzpomínám, myslím, že jsem i nějakou tu slzu uronil.

Kdybyste skutečně odjel na lázeňský pobyt, kde by po vás nikdo nechtěl psaní ani vyšetřování vražd, jaké tři knihy byste si přibalil do kufru?

Já skutečně před rokem v Mariánských Lázních na třítýdenním pobytu byl a nenapsal jsem tam ani řádku. Protože jsem zvyklý psát v domácím prostředí a věděl jsem, že v lázních psát nebudu, přibalil jsem si do kufru auta plnou tašku knih. A kdybych z nich měl vybrat tři? Zmínil bych Obhájce od Michaela Connellyho, Jatka od Leeho Childa a Poslední království od Bernarda Cornwella.