Její příběh známe z knihy, blogu i filmu s Terezou Ramba. Michaela Duffková ale svůj život nerozděluje jednoduše na dobu „před alkoholem“ a „po něm“.
Ve své třetí knize Zápisník nealkoholičky: Pět let na suchu ukazuje něco možná ještě zajímavějšího - co všechno musí člověk poskládat znovu, když samotná léčba skončí. Vztahy, rodinu, vlastní sebevědomí i představu o tom, kdo vlastně je.
Příběh Michaely Duffkové začal veřejně před lety poměrně nenápadně. Na Facebooku si založila blog Zápisník alkoholičky. Psát začala po léčbě jako určitou formu autoterapie a zároveň proto, že jí samotné během boje se závislostí chyběla inspirace osobními zkušenostmi jiných žen.
Blog postupně přerostl v něco mnohem většího. Duffková za něj získala Magnesii Literu, následovala stejnojmenná kniha, Zápisník abstinentky, a nakonec také film Zápisník alkoholičky, v němž ji na plátně ztvárnila Tereza Ramba.
A právě tam by se její příběh dal až příliš snadno ukončit. Přestala pít, absolvovala léčbu, napsala knihu, vznikl film. Happy end. Jenže abstinence není závěrečný titulek.
Pět let s čistou hlavou
Zápisník nealkoholičky začíná tam, kde podobné příběhy často končí. Co přijde, když už člověk nepije?
Během pěti let, o kterých Michaela Duffková píše, se jí narodily děti, procházela úzkostmi, složitými partnerskými obdobími, rozchodem i návratem do vztahu. A zároveň vybudovala vlastní centrum pro léčbu závislostí Alkos.
Její třetí kniha proto není jen pokračováním příběhu o alkoholu. Je mnohem víc o vztazích - k sobě samé, k partnerovi, k rodině, k minulosti.
Duffková v ní připomíná něco, co zní samozřejmě, dokud to člověk nemusí skutečně prožít. Léčba může skončit, uzdravování ale pokračuje.
Po několika týdnech terapie se člověk vrací domů, ale problémy, které tam byly před léčbou, nezmizely. Vztahy se přes noc neopravily a důvěra se musí znovu budovat.
Nealkoholička místo abstinentky
Už samotný název třetí knihy stojí za pozornost. Ne alkoholička. Ne abstinentka. Ale nealkoholička.
Jako by se Duffková postupně odmítala definovat jen tím, co kdysi nezvládala, nebo co dnes nesmí dělat. Právě proto je třetí kniha z celé série zajímavá i pro člověka, který problém s alkoholem nikdy neměl. Protože začínat znovu známe v různých podobách skoro všichni.
Po rozchodu. Po vyhoření. Po nemoci. Po chybě, kterou už nejde vzít zpátky. Ve chvíli, kdy zjistíme, že změnit jednu věc nestačí, protože s ní musíme přestavět ještě kus života kolem ní.
Když vlastní zkušenost začne pomáhat ostatním
Jednou z důležitých linek Zápisníku nealkoholičky je také vznik centra Alkos.
Myšlenka podle Duffkové vyrostla z její vlastní zkušenosti s léčbou. Chyběl jí větší individuální přístup i práce s tím, co se za samotným pitím skrývá. Později proto spolu s terapeuty, adiktology, psychiatry i lidmi, kteří sami léčbou prošli, vytvořila vlastní koncept. Centrum se otevřelo v roce 2021.
V knize se tak vedle osobního života objevují i příběhy lidí, kteří Alkosem prošli. Některé dopadly dobře, jiné méně. A Duffková se nesnaží vytvořit iluzi, že existuje jednoduchý návod, který funguje na každého. Právě tím působí její vyprávění uvěřitelně.
Film jednu kapitolu uzavřel
Když v roce 2024 vstoupil do kin Zápisník alkoholičky, Duffková mluvila o filmu jako o možnosti jednu část svého života symbolicky uzavřít. Výkon Terezy Ramby tehdy hodnotila velmi osobně. Říkala, že v ní při sledování filmu viděla sama sebe.
Zápisník nealkoholičky ale ukazuje, že žádná pořádná životní kapitola nemá tak jednoduchý konec, jaký jí dokáže dát film. Možná právě proto stojí za přečtení i několik let po vydání. Není to příběh ženy, která přestala pít a od té chvíle bylo všechno dobré.
Je to kniha o tom, co přijde, když uděláte jedno z nejtěžších rozhodnutí svého života a druhý den zjistíte, že před vámi pořád zůstává celý život.
Jen tentokrát ho musíte prožít s čistou hlavou.
