Marek Adamczyk se ve čtení rád vrací do světů, které už zná. Někdy k Terrymu Pratchettovi, jindy k příběhům, které ho dokážou úplně pohltit.
Od chvíle, kdy se stal tátou, dostaly knihy navíc ještě jednu podobu: obrázky stačí, příběh si totiž může vymyslet sám. A pokaždé je trochu jiný.
Po čem sáhneš, když si chceš u knížky opravdu odpočinout?
Když si chci odpočinout, buď se vrátím někam do dětství, třeba k Terrymu Pratchettovi, nebo sáhnu po nějakém dobrém scifi románu. Naposledy to bylo Neopouštěj mě Kazua Ishigura.
Je nějaká kniha, po jejímž dočtení sis řekl, že bys v jejím světě chtěl ještě chvíli zůstat? Případně si v něm dokonce zahrát?
Mám hodně rád Olgu Tokarczukovou a naposledy jsem od ní četl její epos Knihy Jakubovi, který je o historické postavě domnělého mesiáše Jakuba Franka. Vykreslila v něm neuvěřitelně plastický svět na pomezí magie a reality a plný neurčených tajemství. Tak bych se podíval. A až se to bude natáčet, tak bych si tam určitě chtěl zahrát.
A co dnes čteš svému synovi?
Já mu vlastně moc nečtu klasicky. Většinou otevřeme nějakou obrázkovou knížku a já mu podle toho, co na obrázcích vidíme, vyprávím příběh. Máme teď třeba Červenou karkulku, kde je asi deset obrázků a skoro žádný text. Takže si to vymýšlím. A pokaždé je to moje vyprávění o Karkulce trochu jiné. Takhle my si zkrátka žijeme (smích).
