Každý z nás má něco rozečteno: knihu, příběh i kus vlastního života. Rozečteno je podcast o knihách, ale i o lidech: co je zajímá, baví, čím žijí a co mají ve svém životě ještě rozečtené.

Vítáme vás u první kapitoly podcastu Rozečteno. Naším hostem je Štěpán Javůrek, spisovatel, pro kterého jsou Krušné hory domovem, člověk, který říká, že pro napsání knih ho inspiruje běhání, a cestovatel, který se mimochodem bojí létání.

Kdo je Štěpán Javůrek, když zrovna nepíše nebo neřídí destinační agenturu?

To jsem tušil, že od tebe budu dostávat samé těžké otázky. Já myslím, že jsem úplně normální člověk jako většina ostatních. Říkám záměrně normální, nemám moc rád pojem "obyčejný člověk", protože si myslím, že nikdo na světě není obyčejný. Už jenom tím, že každý z nás má unikátní otisk prstu. Každý člověk na téhle planetě je něčím neobyčejný. Takže jsem normální, snad aspoň do určité míry. I když nevím, jestli třeba moje žena by to potvrdila.


A jak vypadá tvůj normální den?

Každý den vypadá trochu jinak. Teď je to úplně teda masakr, protože já a všichni, kdo mě znají trochu lépe, vědí, že jsem nesmírně organizovaný člověk. Léta letoucí mám rutinu, že si ráno rozvrhnu den, abych věděl, od kdy do kdy mě co čeká. Ale potom, co se nám narodil první syn, tohle úplně spadlo do koše. Nic z toho neplatí, žádné rozvrhy, žádné časové plány. Vlastně se teď učím žít trochu nový život - sice se během dne snažím udělat všechno, co dělám běžně, ale rozhodně ztrácím moc nad tím říct si, že od 2 do 4 píšu a od 4 do 6 běhám. Často se to úplně rozpadá podle toho, co je zrovna potřeba.

Ty máš opravdu blízký vztah a napojení na Krušné hory, ale také rád cestuješ. Zároveň se ale bojíš lítat, což mě pobavilo. Proč je v tobě ta potřeba cestovat?

Dlouho nebyla, ale zjistil jsem, že je to ta nejlepší investice. Je potřeba podívat se jinam, abychom si víc vážili toho, co máme tady. My žijeme úplně v nejlepším místě na planetě. Už když odjedete pár set kilometrů na východ, je to horší - je tam prokazatelně horší kvalita života. A o jiných světadílech ani nemluvím. To znamená, je na světě spousta míst, kde se mají mnohem hůř než my, ale jsou třeba mnohem příjemnější, veselejší a vyrovnanější se svými životy. A pak je taky na světě spousta míst, kde se lidé mají stejně jako my - lépe už se dneska mají málokde, ale i tam mají svoje problémy. A mám pocit, že my si tady pořád hrajeme na to, že tady se krade, ale jinde se nekrade, a tady je špatné školství, zatímco jinde je vynikající a tady je občas zácpa na silnici, kdyžto jinde se to nemůže stát. Takže cestování je pro mě způsob, jak si víc vážit vlastního domova a toho, co tady máme.

Vím, že rád běháš. Proč jsi vůbec s běháním začal?

Protože jsem v určité fázi života dost změnil svoji životosprávu a přístup. Jako mladý jsem hodně sportoval, ale pak jsem přestal a bylo to na mně vidět. Rozhodl jsem se, že se chci zase začít něčemu věnovat a běh je nejlepší, protože při běhání je člověk sám se sebou. Začal jsem běhat 1. ledna 2017, to si pamatuju. Jeden rok jsem uběhl třeba 5000 km, což dneska už zdaleka nedám. A neběhám už ani každý den. V posledních letech jsem se naučil, že všechno musí být taky příjemné, takže když se mi nechce, tak se mi prostě nechce.

Vznikají při běhání příběhy tvých knih?

Všechny, ano. Při běhání toho člověka napadne, nebo aspoň mě. Takže ano, všechno klíčové vzniklo při běhání.

Kdy si Štěpán poprvé uvědomil, že je spisovatel a jaké to je držet v ruce svoji novou knížku?
Koho si představuje, když píše o nějakém hajzlovi?
A jaký nejzáludnější dotaz dostal na besedě se čtenáři, kterých se pravidelně účastní?

Poslechněte si celý rozhovor na našem YouTube kanále.