Patří k nejčtenějším českým spisovatelům, jeho knih se prodaly více než dva miliony a na kontě má přes osmdesát historických románů a detektivek.
Vlastimil Vondruška nyní přichází s novinkou Tři zločiny na dvoře Karla IV., v níž se vrací do Prahy 14. století a představuje zcela nové detektivní hrdiny. V listopadu mu vyjde další román Dědictví portugalských templářů, kvůli kterému se vydal také do francouzského Provins, někdejšího významného působiště templářů.
Co ale čte on sám? Které knihy ho formovaly, ke kterým se vrací, když je mu smutno, a co se jako spisovatel naučil od Roberta van Gulika nebo Ernesta Hemingwaye?
Co máte právě rozečteno? Je to kniha čistě pro radost, nebo se u vás i odpočinkové čtení často potkává s historií?
Na to je těžké odpovědět. Aktuálně čtu detektivní příběh ze staré Číny se soudcem Ti. Samozřejmě, že je to čtení pro radost, ale s historií souvisí. Knihy Roberta van Gulika miluji, protože mají velice dobře postavený příběh i postavy, navíc z nich dýchá stará Čína. Jeho popis dokáže vtáhnout člověka do ulic, kde se dej odehrává. Možná že i tohle byla pro mě jedna z učebnic, jak psát historický příběh. Ale dneska je to především četba pro uvolnění napětí, které dnešní svět přináší.
Kdybyste měl svou čtenářskou cestu popsat prostřednictvím tří knih – jedné z dětství, jedné z dospívání a jedné, ke které saháte dnes –, které by to byly?
Pokud považujeme za dětství věk do 15 let, pak to byl Jeden den Ivana Denisoviče (Alexandr Solženicyn). Ten jsem četl mnohokrát a neustále mě ohromoval tím, jak silná může být lidská vůle žít a přežít. V dospívání jich bylo určitě víc, ale asi ze stejného důvodu, proč jsem rád četl ten první příběh, to byl Tichý Don (Michail Šolochov). Příběh o zvratech v lidských osudech, jaké přináší nečekané události. Revoluce je vždycky věc složitá, a ještě složitější je soudit ty, kteří jí prošli. A dneska? Když je mi smutno, vezmu si do ruky Zvonokosy (Gabriel Chevallier) nebo knihu Proč bychom nepotili aneb jak se chodí po horách (Zdeněk Šmíd).
Říkáte, že bez fantazie se historický příběh napsat nedá. Co vás jako autora láká víc – objevit v pramenech něco nečekaného, nebo mezi známými fakty vystavět příběh, který se mohl skutečně odehrát?
To jsou příběhy z různých světů. Ten první, to je racionalita, ten druhý fantazie. Ale musí si umět podat ruku, jinak by psát nešlo. Já osobně vždycky začínám tím prvním, tedy prameny a místem, kam chci příběh umístit. Děj se pak generuje sám, z místa jako by vyvěral. Znít to jako ze školní učebnice, ale lépe to popsat neumím.
Johana Turner
Kvůli pokračování templářské série jste se vydal do Francie. Co potřebujete na místě vidět nebo pocítit, co vám nedokáže zprostředkovat žádná odborná kniha ani fotografie?
Hlavním cílem mé cesty bylo městečko Provins, které leží asi 60 km od Paříže. Je to lokalita zapsaná na seznamu UNESCO, a právem. U nás ji zná asi málokdo, ale je to ohromující středověké město s mohutnými hradbami, bránami a starobylými domy (jeden městský se dokonce dochoval v autentické podobě ze 13. století). Kdysi tu templáři žili, měli tu své domy, hospodařili tu. Ale co je pro můj román podstatné, pod městem je mnohakilometrový labyrint chodeb, kde se údajně někteří na počátku 14. století ukrývali, když je francouzský král pronásledoval. K tomu, aby si člověk uměl představit, co cítili, prostě musíte v těch chodbách být. Vidět to a cítit strach a zoufalství těch lidí. Ale i sílu jejich víry a vzdoru.
Napsal jste desítky knih. Existuje přesto kniha jiného autora, u které jste si někdy řekl: „Takhle bych chtěl umět vyprávět?“
Samozřejmě že jsem si to řekl, a mnohokrát. Nikdo nevyrostl do nebe a bez těch před námi bychom tu nebyli my. Jeden příklad za všechny – Stařec a moře (Ernest Hemingway). Neuvěřitelná kniha, v níž vlastně nejde o nic jiného než o to, že starý rybář chytne velkou rybu, bojuje s ní, a nakonec ji ztratí. A to celé je vyprávěno tak, že přímo cítíte vše, co se na té loďce odehrává. Neuvěřitelné umění!
Kdybyste si mohl do kufru do Francie vzít jen jedinou knihu, která vůbec nesouvisí s templáři ani s prací, která by to byla?
Konverzace česko – francouzská.
A na závěr: S jakým autorem nebo literární postavou byste chtěl strávit večer u sklenky dobrého vína a povídat si?
Omlouvám se, ale víno ani žádný jiný alkohol nepiji. Ovšem pokud by se Robert van Gulik snížil k tomu, že by vyměnil čínský čaj za kávu, pak asi s ním.
